Z listu u příležitosti 750. výročí svátku Božího těla Vatikán, 28. května 1996

Dopis Svatého otce Jana Pavla II. biskupovi Liege Albertu Houssiau u příležitosti 750. výročí svátku Božího těla

1. V roce 1246 biskup Robert de Thourotte, vzdálený předchůdce Vaší Excelence na stolci v Lutychu, ustanovil ve své diecézi eucharistický svátek, který je od té doby znám pod názvem „Boží tělo“; Učinil tak na žádost Julianny z Cornillon, která již dříve sestavila officium pro Corpus Domini, Evy z kostela sv. Martina a dalších obyvatel Liege. O několik let později, v roce 1264, nařídil papež Urban IV., aby se svátek Božího těla slavil v celé katolické církvi, čímž poukázal na význam uctívání eucharistického těla našeho Pána. U příležitosti 750. výročí zavedení tohoto svátku se zvláště spojuji se všemi poutníky, kteří se zúčastní jubilejních oslav, a s věřícími, kteří po celém světě neustále modlí před Nejsvětější svátostí, a předkládám Bohu vroucí modlitbu díkůvzdání.

2. Ježíš již není mezi lidmi přítomen tak, jako když chodil po palestinských cestách. Po vzkříšení se zjevil ženám a učedníkům ve svém oslaveném těle. Poté vedl apoštoly „do Betánie, zvedl ruce, požehnal jim [...], rozloučil se s nimi a byl vzat do nebe“ (Lk 24,50-51). Když však odešel k Otci, Kristus se nevzdálil od lidí. Zůstává vždy mezi svými bratry a jak slíbil, doprovází je a vede je svým Duchem. Jeho přítomnost má nyní jinou povahu. Jak je známo, „během Poslední večeře, když Kristus již jedl velikonoční beránka se svými učedníky a měl odejít z tohoto světa k Otci, ustanovil tento svátost jako věčnou památku svého utrpení [...], největší ze všech zázraků; těm, kteří by truchlili nad jeho odchodem, zanechal tento svátost jako zdroj nesrovnatelné útěchy“ (sv. Tomáš Akvinský, Oficium na Boží Tělo, 57, 4). Kdykoli v církvi slavíme eucharistii, vzpomínáme na smrt našeho Spasitele, vyznáváme jeho vzkříšení a očekáváme jeho příchod. Neexistuje tedy cennější a větší svátost než eucharistie. Když přijímáme svaté přijímání, stáváme se součástí Krista. Náš život je proměněn a povýšen Kristem.

3. Kromě eucharistické liturgie uctívá církev eucharistii, která by měla být „uchovávána [...] jako duchovní centrum řeholní a farní komunity“ (Pavel VI., Mysterium fidei, 68). Kontemplace prodlužuje přijímání a umožňuje dlouhodobé setkání s Kristem, pravým Bohem a pravým člověkem. Kontemplací mu dovolujeme, aby se na nás díval, a zakoušíme jeho přítomnost. Když Ho kontemplujeme ve svatém svátosti oltáře, Kristus se k nám přibližuje a proniká do nás hlouběji než my sami; skrze proměňující sjednocení s Ním nám dává podíl na svém božském životě a skrze Ducha nám otevírá přístup k Otci, jak sám řekl Filipovi: „Kdo viděl mě, viděl i Otce“ (J 14,9). Kontemplace, která je také touhou po společenství, nás hluboce spojuje s Kristem, a zvláště spojuje ty, kteří nemohou přijímat svaté přijímání. Když setrváváme v tichosti před Nejsvětější svátostí, objevujeme Krista plně a skutečně přítomného, uctíváme Ho a máme s Ním společenství. Nezažíváme Ho však a nepřibližujeme se k Němu smysly. Je to víra a láska, které nás nutí uznat, že pod podobou chleba a vína je přítomen Kristus – Ten, který nám uděluje „plnost dobrodiní svého vykoupení – Učitel, Dobrý pastýř, nejmilejší Otci Prostředník“ (Lev XIII, Mirae caritatis). Jak připomíná Kniha víry vydaná belgickými biskupy, modlitební adorace Nejsvětější svátosti sjednocuje věřící „s velikonočním tajemstvím, dává jim podíl na Kristově oběti, jejíž eucharistie je ‚trvalým svátostným znamením‘ “.

4. Úcta k Nejsvětější svátosti je zároveň hlubokým aktem díkůvzdání, které skládáme Otci za to, že ve svém Synu navštívil a vykoupil svůj lid. Obětí kříže dal Ježíš život světu a učinil nás adoptivními syny podle svého obrazu, čímž vytvořil zvláště hluboké pouto, které nám umožňuje nazývat Boha krásným jménem Otče. Jak nám připomíná Písmo svaté, Ježíš trávil celé noci v modlitbě, zejména když měl učinit důležité rozhodnutí. Křesťan, napodobující svého Mistra a Pána, přijímá v modlitbě postoj synovské důvěry a otevírá své srdce a ruce, aby přijal dar od Boha a poděkoval mu za jeho milosti, které dostal zdarma.

5. Je krásné být s Ježíšem: když spočíváme na jeho hrudi jako milovaný učedník, můžeme zakusit nekonečnou lásku jeho Srdce. Učíme se hlouběji poznávat Toho, který se zcela odevzdal v různých tajemstvích svého božského a lidského života; tímto způsobem se stáváme učedníky a sami se zapojujeme do procesu dávání a přijímání daru, ke slávě Boha a pro spásu světa. „Následování Krista není vnějším napodobováním, protože se dotýká samotné hloubky lidského nitra“ (Veritatis splendor, 21). Jsme povoláni, abychom Ho následovali, abychom se postupně stali podobnými Jemu, abychom dovolili Duchu působit v nás a splnili poslání, které nám bylo svěřeno. Zejména Kristova láska nás pobízí k neustálému úsilí o jednotu církve, k hlásání evangelia až na konec světa a ke službě člověku; „My, mnozí, tvoříme jedno Tělo! Všichni totiž přijímáme z téhož chleba“ (srov. 1 Kor 10,17): to je Dobrá zpráva, která naplňuje lidské srdce radostí a ukazuje mu, že je povoláno k blahoslavenému životu s Bohem. Eucharistické tajemství je zdrojem, středem a vrcholem všech duchovních a charitativních skutků církve (srov. Presbyterorum ordinis, 6). Setkávání s Kristem v tichosti a kontemplacii nás neodvádí od současných lidí, ale naopak – zcitlivuje nás a otevírá pro jejich radosti a smutky, rozšiřuje naše srdce, aby mohla obejmout celý svět. Učí nás solidaritě s bratry v lidskosti, zejména s těmi nejmenšími, kteří jsou milovaní Pánem. Adorací křesťan tajemným způsobem přispívá k radikální proměně světa a k plodnosti evangelia. Každý člověk, který se modlí ke Spasiteli, s sebou přitahuje celý svět a povznáší ho k Bohu. Ti, kteří setrvávají před Pánem, vykonávají tedy velmi důležitou službu: představují Kristu všechny, kteří Ho neznají nebo jsou od Něho vzdáleni; v jejich jménu bdí před Jeho tváří.

6. U příležitosti tohoto jubilea vybízím kněze, aby oživili vzpomínku na své kněžské svěcení, kterým je Kristus povolal k zvláštnímu podílu na svém jediném kněžství, zejména skrze slavení eucharistické oběti a budování jeho mystického těla – církve. Ať si připomenou slova, která jim během liturgie svěcení řekl biskup: „Zvažujte, co budete činit, napodobujte to, co budete konat, a veďte život v souladu s tajemstvím Pánova kříže!“ Přibližováním se ke zdroji svatých tajemství prostřednictvím věrné a pravidelné kontemplace budou kněží čerpat duchovní užitek pro svůj osobní život a pro svou službu a na oplátku budou moci přimět věřící svěřené jejich péči, aby si lépe uvědomili velikost „svého podílu na Kristově kněžství“ (srov. List kněžím na Zelený čtvrtek 1996).

7. „Věřící, když uctívají Krista přítomného v Nejsvětější svátosti, by měli mít na paměti, že tato přítomnost vychází z Oběti a směřuje ke svátostné i duchovní komunitě“ (Kongregace pro obřady, Instrukce o uctívání Eucharistie, 50). Vyzývám proto křesťany, aby pravidelně navštěvovali Krista přítomného v Nejsvětější svátosti oltáře, protože jsme všichni povoláni, abychom neustále setrvávali v Boží přítomnosti díky Tomu, který s námi zůstává až do konce časů. Při kontemplaci si křesťané hlouběji uvědomí, že velikonoční tajemství je srdcem celého křesťanského života. Tato cesta je přivede k užšímu sjednocení s velikonočním tajemstvím a přiměje je, aby z eucharistické oběti – tohoto dokonalého daru – učinili střed svého života, v souladu s konkrétním povoláním každého z nich, protože tato oběť  „dává křesťanskému lidu neporovnatelnou důstojnost“ (Pavel VI., Mysterium fidei, 67). Během eucharistie jsme totiž přijímáni Kristem, dostáváme Jeho odpuštění, živíme se Jeho slovem a Jeho chlebem a poté jsme posláni s posláním do světa; každý je tedy povolán, aby svědčil o tom, co dostal, a aby se o to podělil se svými bratry. Věřící posilují svou naději, když objevují, že s Kristem mohou být utrpení a strasti proměněny, protože s Ním jsme již přešli ze smrti do života. Proto když věřící obětují Pánu historie svůj život, svou práci a celé stvoření, jejich dny jsou osvíceny Jeho světlem.

8. Doporučuji kněžím, řeholníkům, řeholnicím a věřícím laikům, aby se i nadále a s ještě větším nasazením snažili ukázat mladým generacím smysl a hodnotu adorace a eucharistické zbožnosti. Jak mohou mladí poznat Krista, pokud nebudou uvedeni do tajemství Jeho přítomnosti? Když se jako mladý Samuel naučí slova modlitby srdce, přiblíží se k Bohu a On bude podporovat jejich duchovní a lidský růst i jejich misijní svědectví, které budou vydávat po celý svůj život. Eucharistické tajemství je totiž „vrcholem evangelizace“ (Presbyterorum ordinis, 5), protože je nejvýraznějším svědectvím Kristova vzkříšení. Duchovní život potřebuje ticho a vnitřní blízkost s Kristem, aby se mohl rozvíjet. Stále hlubší vztah s Pánem umožní některým mladým lidem přijmout službu akolytů a aktivněji se účastnit mše svaté; pro chlapce je možnost být v blízkosti oltáře také zvláště příznivou příležitostí, aby uslyšeli Kristovo volání k radikálnějšímu následování Ježíše na cestě kněžského života.

9. Svěřuji vás, biskupe, do ochrany Panny Marie, sv. Juliany, sv. Lamberta a sv. Huberta, horlivých evangelizátorů vašeho národa, a všech svatých vaší země, z celého srdce mu uděluji své apoštolské požehnání, kterým zahrnuji všechny členy diecézní komunity a věřící, kteří se v průběhu tohoto roku budou účastnit mnoha jubilejních oslav.

Vatikán, 28. května 1996.

Jan Pavel II.