Z listu Dominicae Cenae 

O tajemství a uctívání Eucharistie

K tomuto okamžiku (adorace) nás vedou slova liturgické aklamace: „Hlásáme Tvou smrt, Pane Ježíši“. Ačkoli tímto aktem uctívání zahrnujeme zároveň vzkříšeného a oslaveného Krista „po pravici Otce“ i perspektivu Jeho „příchodu ve slávě“, je to právě toto dobrovolné zničení Krista, milé Otci a oslavené ve vzkříšení, spolu se sakramentálně vykonávaným vzkříšením, co představuje jakoby nejbližší motiv; z něj vychází naše adorace tohoto Spasitele, který „se stal poslušným až k smrti, a to smrti na kříži“ (Flp 2, 8).

Tato adorace má ještě jednu zvláštní vlastnost. Je zároveň prodchnuta velikostí této lidské smrti, v níž svět – to znamená každý z nás – byl „milován“ až do konce (srov. J 13, 1). A zároveň v ní je obsažena jakási naše „odplata“, jakési odměna za tuto Lásku ukřižovanou na smrt: je to naše „Eucharistie“, tedy naše díkůvzdání, chvála za to, že nás vykoupil svou smrtí a svým vzkříšením nám dal podíl na věčném životě. Tento kult, zahrnující Nejsvětější Trojici: Otce, Syna a Ducha Svatého, doprovází a prostupuje především slavení eucharistické liturgie.

Měl by však naplňovat interiér chrámu i mimo hodiny mší svatých. Vskutku, jelikož eucharistické tajemství bylo ustanoveno z lásky a sakramentálně nám zprostředkovává Krista, zaslouží si proto naši vděčnost a naši úctu. Tato úcta by se měla projevovat při každém setkání s Nejsvětější svátostí, ať už při návštěvě kostelů, nebo při přinášení Nejsvětější svátosti nemocným. […]

Oživení a prohloubení eucharistické úcty je zkouškou skutečné obnovy – té, kterou si koncil stanovil za cíl. Je to jakoby vrcholným bodem této obnovy. A to si zaslouží, ctihodní a drazí bratři, zvláštní zvážení. Církev i svět pociťují velkou potřebu eucharistické úcty. Ježíš nás očekává v tomto svátosti lásky. Nešetřeme svým časem, abychom se s Ním setkali v adoraci, v kontemplaci plné víry a připravenosti odčinit velké hříchy a přestupky světa.