Z Katechismu katolické církve 

V liturgii církve je Boží požehnání plně zjeveno a uděleno: Otec je uznáván a uctíván jako zdroj a cíl všech požehnání stvoření a spásy; ve svém Slově, které pro nás přijalo tělo, zemřelo a vzkříšilo se, naplňuje nás svými požehnáními a skrze ně vylévá do našich srdcí Dar, který obsahuje všechny dary: Ducha Svatého. (KKC, 1082)

Tak je pochopitelný dvojí rozměr křesťanské liturgie jako odpověď víry a lásky na "duchovní požehnání", kterým nás obdařuje Otec. Z jedné strany Církev, spojená se svým Pánem "v Duchu svatém" (Lk 10,21), děkuje Otci za "jeho nevýslovný dar" (2 Kor 9,15) klaněním, chválou a díkůvzdáním. Z druhé strany Církev nepřestává až do úplného dovršení Božího plánu přinášet Otci "oběť vlastních darů" a naléhavě prosit, aby seslal Ducha svatého na tyto dary, na Církev samu, na věřící a na celý svět k tomu, aby skrze společenství smrti a vzkříšení Krista Velekněze a mocí Ducha svatého tato božská požehnání přinášela plody života ke chvále a slávě jeho milosti (srov. Ef 1,6). (KKC 1083)

Liturgie hodin, která je jakoby prodloužením eucharistické slavnosti, nevylučuje, ale na základě komplementarity vyžaduje různé formy zbožnosti Božího lidu, zejména adoraci a uctívání Nejsvětější svátosti. (KKC, 1178)

V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína, mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. "Katolická Církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodu s radostí křesťanského lidu." (KKC 1378)

„Svatá zásoba" (svatostánek) byla původně určena k tomu, aby se v ní důstojně uchovávala Eucharistie a aby mohla být donášena nemocným a nepřítomným mimo mši svatou. Tím, že Církev prohloubila víru ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, si uvědomila význam tiché adorace Pána, přítomného pod eucharistickými způsobami. Proto má být svatostánek umístěn na zvláště důstojném místě kostela a má být vybudován takovým způsobem, aby zdůrazňoval a ukazoval pravdu, že Kristus je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti. (KKC, 1379)

Je velmi případné, že Kristus chtěl zůstat přítomen pro svou Církev tímto vpravdě jedinečným způsobem. Protože se chystal své učedníky opustit ve své viditelné podobě, chtěl nám zůstavit svou svátostnou přítomnost; a protože se chystal obětovat se na kříži pro naši spásu, chtěl, abychom měli památku lásky, kterou nás miloval "až do krajnosti" (Jan 13,1), až k darování svého života. A opravdu svou přítomností v Eucharistii zůstává tajemně mezi námi jako ten, který nás miloval a který se za nás vydal, a zůstává takto pod způsobami, které vyjadřují a sdělují tuto lásku:

"Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se šli s ním setkat v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává." (KKK, 1380)

Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti "je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu." (KKC, 1418).

Bůh se dává poznat tím, že připomíná svou všemohoucí, blahovolnou a osvobozující činnost v dějinách toho, k němuž se obrací slovy: "Vyvedl jsem tě z egyptské země, z domu otroctví." První slovo obsahuje první přikázání Zákona: "Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, jemu budeš sloužit... Nesmíte chodit za jinými bohy" (Dt 6,13-14). První výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu. (KKC, 2084)

Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. "Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit" (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium. (KKC, 2096)

Klanět se Bohu, to znamená uznat v úctě a naprosté podřízenosti "nicotnost tvora", který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté. Klanět se jedinému Bohu to osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa. (KKC, 2097)

Úkony víry, naděje a lásky, které přikazuje první přikázání, se uskutečňují v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem našeho klanění se Bohu: modlitba chval, díků, přímluvy a prosby. Modlitba je nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. "Je třeba stále se modlit a neochabovat" (Lk 18,1). (KKC, 2098)

Lidský život se harmonicky sjednocuje v klanění Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka jednoduchým a zachraňuje ho před bezbřehou roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku. Modloslužebník je ten, kdo "svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na cokoliv jiného než na Boha". (KKC, 2114)

"Pánu, svému Bohu, se budeš klanět" (Mt 4,10). Klanět se Bohu, modlit se k němu, vzdávat mu úctu, jaká mu náleží, dodržovat přísliby a sliby, které mu byly dány, to jsou úkony ctnosti zbožnosti, které vyjadřují zachovávání prvního přikázání. (KKC, 2135)

Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. "Jméno Pána je svaté." Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky. Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat. (KKC, 2143)

Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru. Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista. (KKC, 2145)

Klanění je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Velebí velikost Pána, který nás stvořil, a všemocnost Spasitele, který nás osvobozuje od zlého. Duch "padá na tvář" před "Králem slávy" (Ž 24,9.10) a uctivě mlčí před Bohem "vždy větším než my". Klanět se třikrát svatému Bohu a svrchovaně láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám. (KKC, 2628)

Modlitba Církve se klaní a vzdává čest Ježíšovu Srdci, jako vzývá jeho nejsvětější Jméno. Klaní se vtělenému Slovu a jeho Srdci, které se dalo z lásky k lidem probodnout našimi hříchy. Křesťanská modlitba ráda koná křížovou cestu po stopách Spasitele. Zastavení od místodržitelského paláce na Kalvárii a k hrobu označují cestu Ježíše, který svým svatým křížem vykoupil svět. (KKC, 2669)

Když se modlíme k Otci, jsme ve společenství s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Tehdy ho poznáváme a se stále novým úžasem ho uznáváme. První slovo modlitby Páně je spíše klaněním a velebením než úpěnlivou prosbou. Toto je totiž Boží sláva: abychom ho uznali jako "Otce", jako pravého Boha. Děkujeme mu, že nám zjevil své jméno, že nás obdaroval vírou v něho a že v nás přebývá. (KKC, 2781)

Můžeme se klanět Otci, protože nám dal znovu se zrodit k jeho životu tím, že nás přijal za své děti ve svém jednorozeném Synu: křtem nás začleňuje do Těla svého Krista, Pomazaného, a pomazáním svého Ducha, který se vylévá z hlavy do údů, i z nás činí "pomazané".[...] (KKC, 2782)

Při modlitbě Otče "náš" se obracíme osobně k Otci našeho Pána Ježíše Krista. Nerozdělujeme božství, protože Otec je jeho "zdrojem a původem", nýbrž vyznáváme tím, že Syn je jím věčně plozen a že z něho vychází Duch svatý. Ani nesměšujeme osoby, protože vyznáváme, že naše společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem v jejich jediném Duchu svatém. Nejsvětější Trojice je soupodstatná a nerozdílná. Když se modlíme k Otci, klaníme se mu a oslavujeme ho se Synem a Duchem svatým. (KKC, 2789)