Z exhortace Sacramentum Caritatis

6. Jedním z nejsilnějších okamžiků synody byla eucharistická adorace, k níž jsme se spolu s mnoha věřícími shromáždili v bazilice sv. Petra. Nejen slovy, ale i tímto gestem modlitby chtělo shromáždění biskupů upozornit na význam vnitřního vztahu mezi slavením eucharistie a adorací. V tomto významném aspektu víry církve se nachází jeden z rozhodujících prvků na cestě církve, který se realizuje po liturgické reformě požadované II. vatikánským koncilem. Zatímco reforma dělala první kroky, vnitřní vztah mezi mší svatou a adorací Nejsvětější svátosti se nejednou nechápal dostatečně jasně. Jedna z tehdy rozšířených námitek vycházela z předpokladu, že eucharistický chléb nebyl dán proto, abychom jej kontemplovali, ale abychom jej jedli. Ve světle zkušenosti církve s modlitbou se takový protiklad ukázal jako nepodložený. Už sv. Augustin řekl: „Nemo autem illam carnem manducat, nisi prius adoraverit; peccemus non adorando – Nikdo ať nejí tento chléb, když ho předtím neadoroval; hřešili bychom, kdybychom ho neadorovali.“ 

66. V eucharistii nám přichází vstříc Boží Syn a chce se s námi spojit. Eucharistická adorace není nic jiného než přirozené rozvinutí eucharistického slavení, které je nejvyšším skutkem adorace v církvi.88 Přijímat eucharistii znamená adorovat svým postojem toho, jehož přijímáme. Právě tak a jen tak se s ním stáváme jedním a zakoušíme jistým způsobem předzvěst krásy nebeské liturgie. Úkon adorace mimo mši svatou prodlužuje a zintenzivňuje to, co se konalo během slavení liturgie. Vždyť „jen v adoraci může dozrávat hluboké a pravé přijetí. A právě v tomto osobním úkonu setkání s Pánem dozrává i sociální poslání, které je v eucharistii zahrnuto a které chce prolomit bariéry nejen mezi Pánem a námi, ale také a především bariéry, které nás oddělují jedny od druhých.“

67. Spolu se synodním shromážděním doporučuji pastýřům církve a Božímu lidu praxi eucharistické adorace, ať už osobní nebo společné.90 K tomu může velmi dobře dopomoci vhodná katecheze, při níž se věřícím vysvětlí, jak je tento úkon úcty k Bohu důležitý, neboť vede k hlubšímu a plodnějšímu prožívání slavené liturgie. V mezích možností, zejména v hustě obydlených oblastech, by bylo vhodné určit kostely nebo oratoře, které by byly vyhrazeny pro stálou eucharistickou adoraci. Kromě toho doporučuji, aby při katechetické formaci a zvláště během přípravy na první svaté přijímání byly děti uváděny do smyslu a krásy přebývání v Ježíšově společnosti a pěstoval se v nich úžas z jeho přítomnosti v eucharistii.

Chtěl bych vyjádřit svůj obdiv a podporu všem společnostem zasvěceného života, jejichž členové věnují část svého času eucharistické adoraci. Tím všem nabízejí příklad lidí, kteří se nechávají utvářet Pánovou reálnou přítomností. Stejně tak toužím povzbudit sdružení a spolky věřících, které přijímají tuto praxi jako svůj speciální závazek a tím jsou důležitým místem kontemplace v církvi a upozorňují na Kristovo ústřední místo v životě jednotlivců i společenství.