Z encykliky Mediator Dei Pia XII.

Dokončení svatého obřadu – podle zvláštních liturgických předpisů – nezbavuje těch, kteří přijali nebeskou hostinu, povinnosti vzdát díky; je velmi vhodné, aby se po přijetí eucharistického daru a ukončení veřejných obřadů soustředili a v důvěrném spojení s Božím Mistrem s Ním nejněžněji a nejspásněji rozmlouvali, jak to okolnosti dovolují. […]

Samá podstata svátosti vyžaduje, aby její přijímání přinášelo křesťanům hojné plody svatosti. Veřejné shromáždění společenství se sice rozchází, ale je třeba, aby jednotlivci, sjednocení s Kristem, nepřestávali ve svých duších zpívat chvalozpěvy a „vždycky za všechny děkovali Bohu Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“. K tomu nás vybízí také liturgie eucharistické oběti, která nám přikazuje modlit se těmito slovy: „Dej, prosíme, abychom vždy zůstali v díkůvzdání ... a nikdy Tě nepřestali chválit“. […]

Proto liturgie vyžaduje, aby každý, kdo přijal svaté přijímání, vzdal Bohu náležitou díky. Božímu Spasiteli je totiž milé slyšet naše modlitby, upřímně s námi hovořit a nabídnout nám útočiště ve svém planoucím Srdci. Ano, takové osobní činy jednotlivých jedinců jsou nezbytné, abychom všichni hojněji využívali nadpřirozené poklady, jimiž je Eucharistie naplněna, a abychom je v míře svých možností přenášeli na všechny ostatní, aby Kristus Pán dosáhl plnosti své moci ve všech duších.

Proč bychom tedy, ctihodní bratři, neměli chválit ty, kteří […] v srdečné důvěrnosti komunikují s Božím Vykupitelem, nejen aby s Ním nejněžněji hovořili, ale také aby Mu vzdávali díky, vzdávali Mu náležitou slávu a především aby Ho prosili o pomoc, aby ze své duše odstranili vše, co snižuje účinnost svátosti, a aby ze své strany učinili vše, co by mohlo napomoci co nejbezprostřednějšímu působení Ježíše Krista? […]

Proto se my všichni, kteří jsme nejtěsněji spojeni s Kristem, snažíme jakoby ponořit se do Jeho nejsvětější duše a shromažďujeme se kolem Něho, abychom se podíleli na těch činech, jimiž On sám velebí Nejsvětější Trojici v vděčné a nejmilejší poslušnosti; kterými vzdává Nejvyššímu Otci nejvyšší díky a slávu. […]

Eucharistická hostie obsahuje, jak všichni vědí, „skutečně, opravdu a podstatně Tělo a Krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista“, není tedy divu, že církev od počátku uctívala Kristovo tělo v podobě chleba, jak je patrné ze samotných obřadů svaté oběti, které přikazují služebníkům oltáře uctívat Nejsvětější svátost pokleknutím nebo hlubokým skloněním hlavy.

Svaté koncily učí, že je tradicí Církve od počátku jejího existence uctívat  jedné adoraci Boha, Slovo vtělené spolu s Jeho tělem... a svatý Augustin tvrdí: „Nikdo nekonzumuje toto Tělo bez předchozí adorace“, a dodává, že nejenže nehřešíme, když adorujeme, ale hřešíme, když neadorujeme.

Z těchto zásad nauky vznikl a postupně se rozšířil eucharistický kult adorace, oddělený od slavení Božího tajemství. Uchovávání svatých hostií pro nemocné a pro všechny, kterým hrozí nebezpečí smrti, vytvořilo chvályhodný zvyk adorace tohoto nebeského pokrmu, uchovávaného v chrámech. Tento kult adorace spočívá na pevném a jistém základě. Eucharistie je totiž Obětí i Sakramentem; ten se liší od ostatních sakramentů tím, že nejen rodí milost, ale trvale obsahuje samotného Dárce milosti. Když tedy Církev nám přikazuje uctívat Krista skrytého pod eucharistickými rouškami a prosit Ho o nadpřirozené a pozemské dary, které neustále potřebujeme, projevuje živou víru, s níž vyznává, že Boží Ženich je přítomen pod těmito závoji, prohlašuje mu svou ochotnou službu a využívá srdečné důvěrnosti s Ním.

Zde jsou slova svatého Jana Zlatoústého: „Když je (Tělo Kristovo) vidíš vystavené, řekni si: díky tomuto Tělu už nejsem hlínou a popelem, už nejsem otrokem, ale svobodným; proto doufám v nebe a věřím, že dosáhnu dobra, které tam je, nesmrtelného života, dědictví andělů, společenství s Kristem. Smrt nezabrala toto tělo probodané hřeby, bičované... toto je to Tělo, které prolilo krev, probodané kopím, z něhož vytryskly pro svět dva prameny spásy, jeden krve a druhý vody... Toto Tělo nám dal, abychom je měli a konzumovali, pro svou obrovskou lásku.“ […]

Snažte se tedy s nejvyšší péčí, jakou jste zvyklí projevovat, vážení bratři, aby chrámy, které po staletí vybudovala víra a zbožnost křesťanských národů, aby v nich zpívaly neustálou chválu Všemohoucímu Bohu, a našemu Vykupiteli, skrytému pod eucharistickými podobami, poskytovaly důstojné sídlo, stále otevřené ještě častějším návštěvám věřících. Ať ti, kteří jsou povoláni k nohám našeho Spasitele, uslyší jeho nejsladší výzvu: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Ať jsou tyto chrámy Božími domy, v nichž ti, kdo tam vstoupí prosit o milosti, se radují, že všeho dosáhli, a v nichž dosáhnou nebeské útěchy.

Jen touto cestou najde celé lidstvo konečně mír po urovnání vztahů a bude jednotným hlasem a srdcem zpívat píseň naděje a lásky: „Dobrý pastýři, pravý Chlebe – Ježíši, smiluj se nad námi – Veď nás a chraň nás – Ukaz nám dobro – nám, kteří žijeme na zemi.“