Z apoštolského listu 

Novo Millennio ineunte

Kdybychom však měli co nejstručněji vyjádřit podstatu velkého dědictví Jubilea, neváhal bych říci, že je jí kontemplace tváře Krista: Krista, kterého vnímáme jako historickou postavu i jako tajemství a jehož mnohotvárnou přítomnost prožíváme v církvi a ve světě, vyznávajíc, že On je smyslem dějin a světlem na naší cestě. […]

15. Naše doba je dobou neustálého pohybu, který někdy přechází až ve shon s rizikem že budeme „něco dělat, jen abychom něco dělali“. Musíme odolat tomuto pokušení snahou nejprve „být“, a teprve potom „dělat“. Připomeňme si v této souvislosti Ježíšovu výtku adresovanou Martě: „Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba“ (Lk 10,41– –42).

16. „Rádi bychom viděli Ježíše“ (Jan 12,21). Několik Řeků, kteří přišli do Jeruzaléma na velikonoční pouť, se obrací na Filipa s touto prosbou, která duchovně zaznívala v jubilejním roce i v nás. Současní lidé, stejně jako poutníci před dvěma tisíci lety, možná ne vždy vědomě, vyžadují od dnešních věřících, aby jim nejen „vyprávěli“ o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu „ukázali“.

Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář.

32. Pedagogika svatosti vyžaduje, aby křesťanství vynikalo v prvé řadě uměním modlitby. (...) Dobře však víme, že ani modlitbu není možné považovat jen za něco samozřejmého. Je nezbytné učit se modlit a stále nově odpozorovávat toto umění od samotného božského Mistra, stejně jako to dělali první učedníci: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1). V modlitbě se rozvíjí dialog s Kristem, který nás činí jeho nejbližšími přáteli: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). Tato vzájemnost je samotnou podstatou, duší křesťanského života, nezbytnou podmínkou jakékoliv autentické pastorační činnosti

33. Ano, nejdražší bratři a sestry, naše křesťanská společenství se musí stát autentickými „školami“ modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové „zamilovanosti“. Je to intenzivní modlitba, která však člověku nebrání v plném nasazení ve světě: otevírá srdce Boží lásce, otevírá je také lásce bratrské a uschopňuje ke spoluvytváření dějin podle Božího záměru.

34.  Bylo by však mylné domnívat se, že obyčejní křesťané se mohou spokojit s povrchní modlitbou, která nemůže naplnit jejich život. Zvláště tváří v tvář četným zkouškám, kterým vystavuje dnešní svět jejich víru, by se stávali nejen křesťany vlažnými, ale „riskujícími“. Riskovali by, že se jejich víra postupně oslabí, a nakonec by se možná nechali okouzlit nějakou „náhražkou“ alternativních náboženských směrů nebo přímo nejroztodivnějšími formami pověry.