Evangelii gaudium 

262. Evangelizátoři, kteří mají Ducha, jsou hlasatelé evangelia, kteří se modlí a pracují. Z hlediska evangelizace nejsou potřebné ani mystické nabídky bez účinné sociální a misijní angažovanosti, ani sociální a pastorační promluvy a postupy bez spirituality, která proměňuje srdce. Takovéto jednostranné a destabilizující přístupy osloví pouze malé skupiny a nemají hlubší dopad, protože mrzačí evangelium. Je zapotřebí stále pěstovat vnitřní prostor, který dává angažovanosti a aktivitě křesťanský smysl. Bez delších chvil prožitých v adoraci, v modlitbě nad slovem a upřímného dialogu s Pánem jsou povinnosti zbaveny smyslu, oslabuje nás únava a těžkosti a pohasíná horlivost. a v upřímném dialogu s Pánem povinnosti snadno ztrácejí smysl, oslabí nás únava i těžkosti a naše horlivost vyhasne. Církev se nemůže obejít bez plic modlitby a nesmírně mě těší, že ve všech církevních institucích přibývají modlitební skupiny, společenství přímluvné modlitby, rozjímavé četby slova a nepřetržité eucharistické adorace. Zároveň „je třeba odmítnout pokušení čistě intimistické a individualistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení“. Existuje riziko, že některé chvíle modlitby se stanou záminkou k tomu, jak se vyhnout odevzdání svého života v misijním poslání, protože individualizace ve způsobu života může vést křesťany k útěku do falešné spirituality.

Osobní setkání s láskou Ježíše, který zachraňuje

264. První motivací k evangelizaci je láska Ježíšova, kterou jsme obdrželi, zkušenost, že On nás zachránil, nás nutí milovat Jej stále více. Co je to však za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě, prezentovat ji a dávat ji poznat? Pokud nezakoušíme intenzivní touhu po sdílení, potřebujeme se zastavit v modlitbě a prosit Jej, aby nás opět nadchnul. Každý den potřebujeme prosit, žádat o Jeho milost, aby otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem. Postavíme-li se před Něho s otevřeným srdcem a dovolíme-li Mu, aby On kontemploval nás, rozpoznáme pohled lásky, který objevil Natanael v den, kdy přišel k Ježíši, jenž mu řekl: „Viděl jsem tě, když jsi byl pod fíkovníkem" (Jan 1,48). Jak milé je stát před křížem nebo klečet před Nejsvětější svátostí a jednoduše setrvávat před jeho pohledem! Jak nám prospěje, když mu dovolíme, aby se opět dotkl našeho života a vyslal nás šířit svůj nový život! Pak opravdu nastane, že to, „co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme“ (1 Jan 1,3). Tou nejlepší motivací k rozhodnutí hlásat evangelium je s láskou evangelium kontemplovat, setrvávat nad jeho stránkami a číst je srdcem. Pokud k němu přistupujeme tímto způsobem, jeho krása v nás budí úžas a pokaždé nás znovu nadchne. Proto je důležité znovu si osvojit kontemplativního ducha, který nám umožní denně objevovat, že jsme nositeli dobra, jež zlidšťuje a pomáhá vést nový život. Není nic lepšího, co bychom mohli druhým předat.

266. Toto přesvědčení se však udržuje neustále obnovovanou osobní zkušeností s jeho přátelstvím a jeho poselstvím. Nelze vytrvat v horlivé evangelizaci, nebudeme-li na základě vlastní zkušenosti přesvědčeni o tom, že poznat Ježíše, či nepoznat jej není totéž, že není totéž kráčet s ním, či namáhavě tápat, není totéž moci mu naslouchat, či neznat jeho slovo, není totéž mít možnost kontemplovat jej, klanět se mu a spočívat v něm, anebo tuto možnost nemít. Není totéž snažit se budovat svět s jeho evangeliem, či jenom vlastním rozumem. Dobře víme, že život s Ježíšem je plnější a s ním lze snadněji nalézt smysl každé věci. Proto hlásáme evangelium. Pravý misionář nikdy nepřestává být učedníkem a ví, že Ježíš jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Cítí, že živý Ježíš je s ním uprostřed misijního úsilí. Pokud člověk neobjeví Ježíšovu přítomnost v samotném srdci misijního úsilí, rychle ztrácí nadšení i jistotu o tom, co sděluje, a přijde o sílu i zanícení. A člověk, který není přesvědčený, nadšený, jistý a zamilovaný, nepřesvědčí nikoho.

267. Ve spojení s Ježíšem hledáme to, co hledá on, milujeme to, co miluje on.