Z encykliky Dilexit Nos

68. Je stálým a definitivním učením Církve, že naše uctívání jeho osoby je jedno a totéž a neoddělitelně zahrnuje jak jeho božskou, tak lidskou přirozenost. Církev od pradávna učí, že musíme „uctívat jednoho a téhož Krista, Syna Božího a člověka, ve dvou neoddělitelných a nerozdělených přirozenostech“. A to „jedním uctíváním (...), protože Slovo se stalo tělem“. V žádném případě není Kristus „uctíván ve dvou přirozenostech, z nichž by se zaváděla dvojí uctívání“, ale „vtělený Bůh Slovo se svým vlastním tělem je uctíván jedinou úctou“.

85. Stejně tak by se nikdo neměl cítit povinen konat ve čtvrtek hodinovou adoraci. Jak ji však nedoporučit? Když někdo žije tuto praxi se zápalem spolu s tolika bratry a sestrami a nachází v eucharistii veškerou lásku Srdce Kristova, „spolu s církví uctívá symbol a téměř stopu božské Lásky, která zašla tak daleko, že miluje lidský rod i Srdcem vtěleného Slova“.

190. Srdce schopné soucitu může růst v bratrství a solidaritě, protože „kdo nepláče, ten zakrňuje, vnitřně stárne, zatímco kdo dosáhne prostší a důvěrnější modlitby, tvořené adorací a citem před Bohem, ten zraje. Stále méně se váže na sebe a stále více na Krista a stává se chudým v duchu. Tím se cítí být blíže chudým, milovaným Bohem“. V důsledku toho se rodí autentický duch nápravy, protože „ten, kdo je naplněn v srdci, se cítí být více bratrem než všichni hříšníci na světě, cítí se být více bratrem, bez jakéhokoli zdání nadřazenosti nebo přísného posuzování, ale vždy s touhou milovat a činit nápravu“. Tato solidarita vyvolaná soucitem zároveň umožňuje smíření. Člověk schopný soucitu, „místo aby se hněval a pohoršoval nad zlem spáchaným jeho bratry, pláče nad jejich hříchy. Není pohoršen. Dochází k jakémusi zvratu, kdy se přirozený sklon být shovívavý k sobě a nepružný k druhým obrací a člověk se z Boží milosti stává pevným k sobě a milosrdným k druhým“.